Británie po Brexitu aneb Zase zpátky

Vracím se po měsíci zpátky. Za kanálem nedávno proběhly ostře sledované volby, kdy se místní rozhodovali, jestli zůstanou součástí Evropské Unie, nebo ne. Zvláštní, jak jeden volební výsledek dokázal rychle proměnit můj obraz o zemi a lidech v ní. Myslela jsem, že je plná racionálních, otrkaných, úzkoprsých Angličanů, kteří se jen tak jednodušše nenechají oblbnout. Místo toho jsem najednou viděla zemi naplněnou přistěhovalci, kteří hlasují za vystoupení z Unie, a důchodců, kteří jsou zklamaní ze současného světa a touží po dávné kolonialistické slávě své země, která odplula dávno pryč s jejich mládím. Agentury chytře predikovaly výsledek ihned po uzavření volebních místností. S procenty se trefily naprosto přesně. Jenom výsledek dopadl opačně a já si tak podezřívavě říkala, jestli to nějak nesouvisí s investicemi do měny, když jsem pozorovala vývoj kurzů... Ještě než jsem se za kanál dostala, postupně odstoupili všichni důležití představitelé kampaně pro odchod z Unie, protože snad náhodou zjistili, že jim vlastně chybí nějaký rozumný plán, jak to všechno provést. Což o to, mně ten rozumný plán pro to, co dělat v Británii, taky chyběl. Po měsíci sepisování disertace jsem si chtěla chvíli odpočinout, projít se podél oceánu a snad i naměřit nějaká data...

Pár poznatků o změně perspektivy, které mě trefily do nosu, jakmile jsem vystoupila z letadla:

1. Jedná se o nejrychlejší zvednutí sebevědomí a nejlevnější odtučňovací kůru co znám. Za 2 hodiny a necelou tisícovku si připadáte ihned krásnější a hubenější. A vlastně i ve skutečnosti jste. Tedy minimálně v očích lidí, kteří vás budou posuzovat. Jak jednoduché. Možná by to mohlo být doporučováno jako léčebná kůra pro lidi s nízkým hodnocením vlastního vzhledu a postavy.

(některé obrázky z: http://sutata.deviantart.com/art/Giroro-is-a-Kawaii-Potato-449006175, https://www.dreamstime.com/illustration/cartoon-fat-lady.html#details44600565 )

2. Pokud se doma podíváte na předpověď počasí v Anglii a teplota 18-20 stupňů vám připadá naprosto dostatečná pro to sbalit si šaty, protože přece ještě před 2 měsíci jste v téhle teplotě chodili v pohodě venku v šatech či šortkách a vlastně se i koupali v oceánu, možná vás překvapí, že poté, co vylezete z letadla, začnete klepat kosu. Zvláště když začne lehce mrholit. Přeci jen měsíc 30 stupňových veder v České republice udělá své...

(1 z obrázků je z: http://www.shutterstock.com/similar-195068042/stock-vector-a-very-cold-cartoon-man-warms-up-beside-a-toasty-space-heater.html)

3. Změna perspektivy pohledu na lidi v Anglii...aneb se všemi do jednoho pytle

(dicks jsou z...https://metrouk2.files.wordpress.com/2015/04/ad_165515805.jpg)

Co mi bude chybět aneb Cestu domů si člověk vždycky najde

Než naladím příspěvky zase zpátky na veselejší notu, ještě se zastavím u jednoho z nejsmutnějších loučení v mém životě. Trvalo mi více než měsíc, než jsem se odhodlala k tomu o tom napsat...

Po 5 měsících opouštím místo, které mi bylo tím nejlepším domovem. Klíče předávám majiteli, auto narvané k prasknutí, sedím za volantem a pozoruji nedělní ráno, které se tiše probouzí za neodmyslytelného řevu racků a jediným společníkem mi dnes je Macko, můj věčný kamarád, který se neukáže být sice tím nejlepším navigátorem, ale zato umí dobře naslouchat a nikdy se na mě nezlobí, když se ztratím :-). Motor auta pomalu nabírá na obrátkách a já se chtíc nechtíc musím otočit zády a nechat tohle všechno za sebou. Nesmyslné a nepochopitelné loučení mi vehnalo slzy do očí a já je nechávám stékat po tvářích, jen ať se smísí s místním deštěm a odplují časem do oceánu. 

Proč ale tolik slz, když vím, že se vrátím zpátky? Protože mi stěží už tohle místo bude moci být domovem, pokud zde nebudu moci žít déle. Od chvíle, kdy jsem se odstěhovala od rodičů jsem stále žila na místech, která měla s domovem pramálo společného, neustále čekajíc na místo, které by mi tuhle díru v srdci vyplnilo. Takovým místem jen stěží mohla být Praha, ze které jsem celý život chtěla utéct pryč. A tady najednou bylo. Město docela obyčejné, ale z jedné strany omývané oceánem a z druhé strany pomalu nabírající výšky až k Dartmoorským vřesovištím. Práce na univerzitě, která mi otevřela oči a ukázala, jak velká zábava je na něčem spolupracovat s lidmi, kteří se věnují podobné věci a navíc vám mají co dát. Fantastičtí lidé ze všech koutů světa, bez předsudků, kteří stejně tak dokázali do noci pracovat, jako se bavit. Počasí, které mi nemohlo sedět víc, zvláště když vtíravý chladivý zimní déšť nahradilo slunce a teploty stoupající až ke 20 stupňům. Svoboda, kterou mi to místo dalo spolu s tím, že jsem se ujistila, že člověk se skutečně nemá bát a má se umět postavit před výzvy a namísto přijmutí porážky hledat raději řešení i tam, kde to vypadá, že snad ani žádné není. Štěstí. Velké a opravdové štěstí, které se prolínalo všemi dny, i těmi, které nebyly třeba zrovna nejjednodušší a ve kterých se mi jen tak tak dařilo udržet oči otevřené. Pro to vše a ještě mnohem víc, se mi tohle místo stalo skutečným domovem, kde mně i dětem bylo dobře. A pro to vše bylo nyní tak moc těžké se s tímhle místem zase rozloučit. Nezbývá než i nadále doufat v motto tohohle blogu, že "žádná překážka není tak velká, aby se za ni nedalo nějak dostat (když ji nejde přelézt, tak začni prostě kopat)" 

Ale teď ještě chvíle pro slzy, protože nesplnitelné sny zaslouží zalít, třeba vyklíčí...

Krátká noticka aneb Cesta nikdy nekončí

...ty, kteří snad čtou tenhle blog, jsem jenom chtěla upozornit, že sice jsem se vrátila už do ČR, ale cesta nikdy nekončí a navíc mám v zásobě ještě spoustu příběhů z cesty, které jsem zatím nestihla dopsat. Takže když chvíli počkáte (za 2 týdny mě čeká odevzdání disertace), tak se třeba dočkáte i nějakého dalšího čtení :-). Navíc se do Anglie chystám snad zase zpátky....

Můj příběh s iCubem aneb Co jsem to tam dělala

Kdyby vás zajímalo, co jsem v Anglii ty 4 měsíce dělala, tak se pohodlně usaďte, zapněte repráky a zaposlouchejte se na chvilku...

V kratší verzi:

Párová jóga aneb Jak se cvičí pod majákem

Maminy vybalují svačiny, kluk vedle si otvírá na dece pivko, copatá holčička ulizuje zmrzlinu a pětiletý kluk opodál kopne do míče takovou silou, až mi prosviští kolem hlavy. Do Plymouthu přišlo trochu předčasně léto a tak každá živá duše využívá nedělního odpoledne, aby mohla pod majákem na zeleném trávníku v parku Hoe nachytat nějaký ten bronz. Mezi spoustou dek, na kterých se rozvalují místní nepříliš štíhlá těla, rozkládají karimatky také tři dvojice. Až tak mě nazaujmou, když začnou protahovat nohy, ale ve chvíli kdy jeden z nich dělá stojku na hlavě, už zbystřím....

S Terezkou strávíme následující hodinu jejich pozorováním. Začínají zlehka, kdy se zvedají jeden na druhém do vzduchu. Potom už ale přidávají stojku ne na zemi, ale na nohách druhého, stoj na jedné ruce a...je strašně příjemné pozorovat tu souhru svalů, soustředěnost, ale také uvolněnost, která z nichv vyzařuje. Párové cvičení jógy neboli Acro jóga, která je jakýmsi spojením jógy, relaxace a akrobacie, má skutečně něco do sebe...

A pro inspiraci...

https://www.youtube.com/watch?v=xECiTdgy9nE

Terezka jede domů aneb Předehra k návratu

Procházíme pasovou kontrolou a čekáme v odletové hale na letadlo. České hlasy se tu mísí s britskými a já najednou rozumím zase všem těm řečem, které cizí jazyk tak trochu dokázal skrýt. Nějak automaticky přecházíme s Terezkou do angličtiny. Snad aby se nám lépe vracelo a méně stýskalo. Dvě hodiny trvá, než přistaneme na letišti v Praze a další hodinu, než přejedeme do Radotína. Hodiny ukazují o hodinu více a ze zdroje k počítači sundávám britskou redukci. Čas tady jako by se zastavil - v obchodě za pokladnou stojí starý známý prodavač, ve školce si maminky povídají o zítřejším výletu a Terezka se pouští do řeči s kamarádkou, jako bychom snad ani nikde nebyli. Připadá mi, že se čas snad rozdvojil. Pro nás uběhly roky a tady se hodiny neposunuly ani o minutu...

Markétka s Martinem odlétli před týdnem a nechali mě s Terezkou válčit v Plymouthu samotné. Protože je to poslední týden, tak kromě chození do školy si ho taky chceme pořádně užít. Terezka se mnou jde na volejbal i na večerní koncert a já s ní zase na návštěvu k jejímu novému českému kamarádovi. Při loučení skrývá svůj smutek za vztek, ale slibuje, že mu napíše alespoň dopis. 

V pátek zajedeme naposledy na pláž, kde se díky venkovním dvaceti stupňům poprvé odvážím do oceánu a řeknu vám...je to osvěžující :-)

 V sobotu pečeme koláč, protože Terezka mě požádala, ať pozvu kamarády ze školy, kteří si s ní při občasných návštěvách hráli, k nám domů. Tak večer strávíme hrami a příjemným povídáním, které kazí jen myšlenka na to, že musím přes víkend než odjedeme také odeslat příspěvek na konferenci a tak dnes nepůjdu spát...

Celé nedělní dopoledne Terezka naprosto sama píše a vyrábí a dá dohromady dopis pro Plymouthské kamarády...

"Oi/Hi friends, I am happy today. I will come back to Plymouth and I make cake. Everyone can come. Terezka Š."

Odpoledne se jde Terka naposledy rozloučit s majákem a mořem...

V pondělí už jen tiskneme letenky, nasedáme do auta a míříme do Bristolu na letiště, kde na mě několik dní auto počká, než se vrátím v pátek zpátky. Při nástupu do letadla Terezka spřádá plány, jak se sem přestěhujeme napořád, pořídíme si dům s balkónem a jediné co nám zbývá udělat, je vybagrovat Radotínskou školku a přesunout ji do Anglie včetně dětí a učitelek. Nemůžu souhlasit víc :-).

Paradoxně jsme opustili slunečnou Anglii, kde jsme chodili poslední týden v tričku a šatech, a přijeli pod podmračenou oblohu do Česka.  A lidi, za oknem žádní racci a žádné šumění moře! :-( Na druhou stranu si mohu udělat čaj ve svém hrnku a k tomu přikusovat český chleba :-). To nic ale nemění na tom, že se už těším, až se zase o víkendu vrátím zpátky...domů? Kde je vlastně doma, ani nevím, kde je pro mě teď víc doma. Doma je tam, kde je mi dobře, a musím říct, že to pro Plymouth určitě platí. Jen bez dětí tam bude trochu smutněji...

Nejenom prací živ je člověk aneb Jak se žije v Plymouthu

Někde jsem slyšela, že za den máme snad 60 000 myšlenek, tedy víc než 3 za vteřinu, což se zdá až nemožné. Nutno podotknout, že jsou v tom zahrnuty všechny myšlenky jako: "Půjdu po schodech, nebo výtahem?" či "ta má hezký účes". Není se co divit, že člověk potřeboval začít šetřit energii a vytvořit si automatické chování, které mu život dost usnadňuje a vlastně vůbec umožňuje se někdy rozhodnout a fungovat. Na jednu stranu. Na druhou stranu ho dělá o dost nudnějším a uvrtává nás do zlozvyků a stereotypů, kterých se nám pak jen těžko daří zbavit. Nikdy jsem stereotyp a automatické chování neměla příliš v lásce. Jednou z mých zbraní proti tomu byl neustálý tlak na změnu, učení se novým věcem, překonávání překážek a boření zažitého chování...

Jestliže člověk vymění každodenní vodění dětí do školky, odpoledne na hřištích a sezení na univerzitě za cestu za kanál, čeká ho nejedna změna zažitého chování. No třeba už jen to najít v obchodě správné mince na zaplacení, když tu mají mince naprosto nelogické velikosti, dá hlavě docela zabrat, pak nakoupíte a zjistíte, že i když jste ve 21. století, měli byste se zamyslet nad tím, co z toho, co doma najednou máte, uvaříte a že ke snídani si prostě chleba se sýrem nedáte, protože jediné co tu mají je toasťák. Tak začnete snídat musli, i když tak nějak tušíte, že tenhle zvyk vám možná vydrží i domů. Domů vám začnou přicházet podivné výzvy na zaplacení, do školy vám dítě nepustí v riflích a strakatém tričku, na univerzitě neběží na počítači windows ale linux a auta se tu řítí po druhé straně. Jestli jsem se ze svého konformního prostředí vytrhla já, Terezka se vytrhla ještě dvakrát tolik a Markétku čekal taky nejeden šok. Přesto přese všechno, postupem času člověk začne zase zapadávat do svých zažitých kolejí, přes den vysedávat u počítače, odpoledne chodit na hřiště a večer číst knížky do školy. Ta doba, než se tohle stane, to jsou chvíle, které si užívám ze všeho nejvíc. Doba, kdy se mozek zapne na vyšší obrátky, vstřebává všechny nové dojmy a já si připadám, že skutečně žiju.

Najednou nic není problém. Můžete pracovat 16 hodin denně, pak si jít zaběhat a mezitím ještě vyzvedávat děti a nakupovat. Postaveni před nové výzvy louskáte po nocích manuály k C++, přes den se snažíte rozchodit robota a večer hrajete pexeso s anglickými slovy.

Mohlo by to znít, že jsem se tu hodlala zničit. Ale to zase ne. Já se mám ráda a proto mám ráda balanc. Balanc mezi "zábavou" a "prací". Celodenní hraním si, chození, sporty...to není nic pro mě, stejně jako byste mě nepřemluvili k tomu prosedět celé dny zavřená u počítače a snažit se znovuobjevit kolo. Díky tomu, že tu jsou se mnou děti, byla jsem donucena si vždycky dostatečně vydechnout a tím nemyslím, že by si člověk v klidu sednul na gauč s knížkou a hodil nohy za hlavu, to se mi stalo leda tak, když jsem vysílením usnula v nepříjemné pozici :-). Ne, ale zajet občas na pláž a poslouchat šumění vln člověka krásně uklidní, i když při tom buduje vzdušné zámky z písku. Pak ale potřebuje člověk někdy mít čas i na sebe a po pravdě, nakonec jsem ho tady měla snad více, než kdy dřív, i když jsem víc času než kdy dřív strávila i prací... 

Za ty 4 měsíce jsem navštívila s dětmi asi 20 různých pláží, na některých jsme byli i několikrát, nasbírali jsme spousty kamínků a mušlí, postavili spoustu hradů z písku a poslední týden jsme i začali běhat do oceánu. Za ty 4 měsíce jsme byli na spoustě dětských hřišť, na jedné pouti (nikdy už nebudu věřit kolotočářům, kteří řeknou, že atrakce je pomalá a klidně tam můžu s dětma!), v místním akváriu, na hradech, v kopcích i v jeskyních, pozorovali ohňostroj a jezdili přívozem. Za ty 4 měsíce jsem byla na několika koncertech a v docela dost hospodách (ono se v nich totiž tady nesmí kouřit!), což je víc než za několik posledních let. V labu jsem hrála po nocích kromě na klávesnici také na kytaru, kterou mi přinesl a zapůjčil jeden kolega, za což jsem mu neskutečně vděčná (a tak jedna ze 2 věcí, co mi tu chyběla, už dále nechybí). Po 3 měsících jsme dali dohromady pravidelný volejbal (a tak i poslední věc, co mi tu chyběla, zmizela) a zahráli si i některé deskovky a Twister. S holkama jsme byly párkrát v místním bazénu a občas jsem si zašla i zaběhat. Díky tomu, že jsem tu měla i kamarádku, rodiče...těžko se mi hledá něco, co bych tady postrádala :-). 

Když o tom ale tak přemýšlím, přeci tu jen něco bylo. Dneska si to po 3 měsících zase plnými doušky užívám. Sedím sama u stolu na židli v pokoji a píšu na počítači při rozvíceném světle, zatímco Terezka v pokoji vedle spokojeně pochrupuje. Co je na tom divného? SAMA! V bytě o dvou místnostech bylo celou dobu až příliš lidí. Nutno říct, že jsem zjistila, jak skvělé lidi kolem sebe mám, protože i přes to, kolik času jsme spolu byli nuceni v malém prostoru strávit, jsme se nepozabíjeli a přežili. Přesto jsem utíkala po nocích ven nebo do práce, protože na malé chodbě nebylo jak pracovat ani jak sedět. I když jsem jejich společnost měla ráda, přeci jen musím říct, že dneska si to ticho v místnosti neskutečně užívám, stejně jako to, že nemusím po nocích bloudít Plymouthem s batohem na zádech. Připadám si jako malé dítě, které má každý den narozeniny :-).